Můj boj s dámou jménem „Obezita“

Stejně jako vy, milé čtenářky a čtenáři, jsem i já podstupovala řadu let různé diety. Takové ty zaručené, co určitě fungují. Výsledky byly vždy stejné – úbytek, vyhladovění, najedení, přibrání… a ještě pár kil navrch, zaručený jo jo efekt jako vyšitý.

Potom mi byla nabídnuta účast od televize, hubnout v reality show s odborníkem na výživu a pohyb. Oslovili mě se slovy: „Máme pro vás takový bláznivý nápad.“ Po týdnu jsem kývla, že ano. Chtěla jsem konečně zhubnout. I když jsem se navenek tvářila jakože pohoda, vnitřně jsem věděla, že už dlouho je zle. Má váha se šplhala už téměř ke 200 kg a bylo mi čím dál hůř.

Zdravotních problémů jen přibývalo. Strašně jsem chtěla zhubnout, jak se říká „dát to“. Natáčení začalo v prosinci,  pár dní před Vánocemi a já se vrhla bezhlavě a bezmyšlenkovitě do hubnutí. Vůbec jsem si neuvědomovala rozdíl mezi dietněním a úplnou změnou životního stylu.V hlavě jsem měla zafixováno dietnění, do toho byly nasypány informace, budu je nazývat červenými korálky, od výživového poradce. Do toho instrukce od pohybového trenéra, jak cvičit.

V hlavě mi vznikl dokonalý guláš, vše se točilo jako na kolotoči. Strašně jsem chtěla vše dodržovat, ale nešlo to, hlava jako v úlu, vlastní zoufalství. Má morbidní obezita mi strašně vadila. Hnusila jsem se sama sobě, špatně se mi dýchalo, spát jsem mohla už jen téměř v sedě. Mé zavodňování nohou nebralo mezí.

Snažila jsem se. Občas jsem šla plavat, ale disciplína žádná. Postupně jsem si o nějakém hubnutí mohla nechat jen zdát. Vzdávala jsem to a nakonec jsem se na to úplně vykašlala. Přišla závěrečná dotočná mého dílu.Výživový poradce i pohybový trenér mi řekli své, odešli se slovy, že nic není ztracené. Bála jsem se reakcí lidí, bála jsem se vidět samu sebe, bála jsem se, že na obezitu umřu, styděla jsem se…

Zítra se dočtete o tom, jak a s jakým ponížením jsem to sledovala v televizi a následně, jaké  jsem udělala životní rozhodnutí.