Měla jsem to stejně. Diety jsem znala snad všechny, zásady zdravé výživy taky, teoreticky bych mohla hned dělat poradce ostatním. Jen u mne to nějak nechtělo fungovat. Chvíli jsme se držela, pak přišly starosti a bylo toho moc v práci … no, známe to všichni, takových podobných jako já je mezi námi mnoho. A pak jsem se jednou úplně náhodou potkala s dávnou kamarádkou, kterou jsme málem nepoznala. Vždycky byla poněkud korpulentnější a najednou byla štíhlá. Při rozhovoru mi pak řekla o bariatrických operacích a tím moje cesta vlastně začala.

Už jen slovo operace ve mně budilo hrůzu, dobrovolně podobné věci asi nikdo zažívat nechce, ale zvědavost byla silnější. Zjistila jsem si základní informace o možnostech a s malou dušičkou se objednala na vstupní konzultaci do OB kliniky v Praze. Sama jsem se nejvíc přikláněla k plikaci žaludku, nové metodě, kdy se zmenší objem žaludku tím, že se jeho stěny zanoří dovnitř a tím se jeho objem zmenší. Celá operace probíhá laparoskopicky a tak je potřeba jen několik vpichů do břicha, žádné velké jizvy. Po konzultaci s lékařem na klinice bylo jasné, že tento zákrok je pro mne vhodný a už se čekalo jen na mé rozhodnutí. Pak následovalo předoperační vyšetření a testy, což vše probíhalo na klinice a nemusela jsem tak běhat po všech možných doktorech, vše bylo na jednom místě.

Nejtěžší bylo se rozhodnout. V tu chvíli jsme ocenila vstřícný a trpělivý přístup lékařů, kteří mi odpověděli jakoukoli otázku nebo vysvětlili cokoli bylo potřeba. Pak už to šlo rychle. Stanovili jsme si termín operace, doladili drobnosti a den před termínem jsem nastoupila na kliniku. I přes to, že jsem byla vlastně v nemocnici, jsem měla stále pocit, že jsem člověk a mé okolí zajímá, jak se mám. Příjemné sestřičky, milé prostředí i domácky zařízené pokoje mě uklidňovaly. Dva dny po operaci mě pustili domů a začal můj nový život. Opravdu nový, plikace s sebou nese i změny v jídelníčku, zmenšením objemu žaludku dojde k tomu, že musíte dodržovat pravidelnost v jídle a také zmenšit porce na 150 ml. Ze začátku jsem si to neuměla představit, během několika dní jsem si zvykla a teď už s tím žádný problém nemám. Kila šla dolů, pravidelné kontroly na klinice byly vždy úspěšné a já si musela koupit úplně nový šatník. Pokud pořád bojujete s dietami a vlastní vůlí i váhou, zkuste se svěřit odborníkům. Stojí to za to.

The post Já, pacientka s bariatrickou operací first appeared on MAGAZÍN BOUBELKY.

Jak začít … je mi něco mezi 40 a 50, bydlím na malé vsi kde každý každému vidí do talíře, mám skvělého manžela, dvě dospělé a jednu malou dceru a – a nadváhu a s tím spojené zdravotní problémy. A čeká mě plikace žaludku.

Proč vám to píšu? Protože když to vezmu podle sebe, moc by mi pomohlo, kdybych si mohla někde přečíst tak nějak od A do Z jaké to vlastně je. Příběhů je na netu spousta, ale já hledala něco víc. A slíbila, že když to u mne dopadne, tak ty příběhy napíšu a třeba někomu dalšímu pomůžou v rozhodování nebo alespoň přemýšlení nad touhle možností. A samozřejmě budu ráda, když mi i vy napíšete své zkušenosti nebo dotazy. Psát budu malinko zpětně, ono asi s kapačkou ve špitále budu mít jiné starosti, než ťukat do klávesnice o tom, jak mi je. Ale projdu to s vámi komplet od prvních myšlenek až po to, jak se mi daří a co jím a jaká byla operace a co se mi honilo hlavou a prostě všechno, co mně napadne. Protože vím a věřím, že je nás tu spousta se stejnými problémy, chmury a myšlenkami.

Třeba ten neustálý brouk vzadu v hlavě „musím zhubnout“ a klasické výkyvy nahoru a dolů. Diet jsem zkusila už ani nevím kolik a teoreticky bych si mohla otevřít poradnu. V praxi je to trochu horší. Mám práci, kterou miluju a baví mně, ale rozhodně není od-do. Nemůžu v 16:30 zabouchnou dveře a přesně si naplánovat zbytek dne. Někdy se domů vrátím brzy, to ano, ale pak zase třeba několik dní až večer. Nemám tu potřebnou sebedisciplínu, abych každé ráno v 6:00 naklusala do fitka a pod velením trenéra si odcvičila to co mám (ráno jsme nepoužitelná a večer po práci už vyřízená), v přesný čas vytahovala krabičky s připraveným jídlem (které nejsem schopná si den předem uvařit) a prostě jsem taková ta běžná ženská, co ví, že by se sebou měla něco dělat i kvůli svému zdraví, ale nějak se k tomu pořád nemůže dostat. Jedno je mi dneska jasné – jakákoli dieta, která nějakým způsobem omezuje (tohle nesmíš, tamto nesmíš) se nedá dlouhodobě vydržet. Jestli si nutriční poradkyně myslí, že mi do konce života zakáže čokoládu a knedlíky, tak to můžeme rovnou jít do cukrárny, protože už dopředu vím, že tohle není cesta, která by mi vyhovovala.

No a pak jsme se na netu setkala s pojmem plikace žaludku. A začala zjišťovat něco víc a chtěla vědět všechno, co vědět jde. Vzhledem k tomu, že je to relativně novinka na půdě zdravotnictví a hodně lékařů  ní ještě pomalu ani neví a pletou si plikaci a bandáž žaludku, byl to trochu boj. Takové to, když se nemáte s kým poradit, s kým si popovídat, z klasických a tradičních obav typu „co by si pomysleli lidi“ a „jé, operace, bojím“. Budu ráda za vaše diskuze k tématu a jsem ráda za stránky lékařů a klinik, které pomohou alepsoň nějaké informace získat. Ale i proto vzniká tenhle můj příběh, aby to nebyly jen informace základní a často třeba i nesrozumitelné, ale od někoho, kdo si tím prošel. Od prvních myšlenek a setkání s pojmem plikace až po to, jak se člověku po plikaci žije den po dni.

Tak mi držte palce 🙂

The post Plikace: osobní zpověď first appeared on MAGAZÍN BOUBELKY.